Před narozením
Den před tím, než se na testu objevily 2 čárky, mi můj nový zaměstnavatel dával radu, ať si před psaním pracovních textů dám sklenku červeného, tedy pokud nejsem těhotná. Já jsem ihned reagovala, že tu skleničku si ráda dám, když to teda "musí bejt" a těhotná, že rozhodně nejsem. Ale jak jsem se mýlila.
Druhý den mi na testu vyskočila krásná růžová čárka a práce se tak musela obejít i bez povzbuzujícího popíjení. Další věc, která mě v souvislosti s těhotenstvím napadla, bylo to, že jsme měli již zarezervovanou a z části zaplacenou dovolenou na 10 dní u moře v Chorvatsku. Napadlo mě, že asi nepojedeme, protože koncem srpna už budu spíš velryba, než holka v bikinách.
To byl únor a já si dala závazek, že tatínkovi radostnou novinku oznámím až k jeho 30. narozeninám v dubnu. Nechtěla jsem, aby se o tom vědělo v rodině a okolí dřív než na konci prvního trimestru. Ale ejhle, začalo se mi dělávat špatně a jí se nemohla dočkat, až se o to podělím s tatínkem. Tajit těhotenství není těžké, ale tvářit se mile, když je mi na zvracení se fakt nedalo. Hrdě jsem vytrvala až do narozenin a slavnostně jsem nechala Barunku dát tatínkovi zabalený dudlík. Ten to nepochopil. Bral to, jako že Barunka mu sama do dárkové taštičky dala dudlík, protože ho má jako oblíbenou hračku. Vysvětlila jsem, že dudlík má hlubší význam a on pochopil. Očička se rozzářily a málem to šel telefonovat všem ostatním. V tom jsem ho zastavila, ovšem ne na dlouho. Druhý den byla rodinná oslava a tatínek to na moje povolení oznámil své dvojčecí sestře a pak taky bez povolení druhé sestře a mamince a pak už to jelo jako vodopád… Konec prvního trimestru v nedohlednu.
Když už bylo to tajemství venku, tak jsem aspoň byla osvobozena od různých prací a všichni začali být více než milí.
S malinkatým bříškem jsme byli na svatbě mojí celoživotní kamarádky Janičky a Petra, kterého taky známe od dětství. Bylo to moc fajn, ale mrzelo mě, že se mi toho na hostině do rostoucího pupíku moc nevešlo a tak jsem se na mísy plné jídla jen usmívala. Poprvé od začátku těhotenství jsem si dala „plnotučné“ pivo (tedy nikoliv nealko). První trimestr byl za mnou a příležitost se nabízela.
Další věc, která se udála se Sárou v bříšku, byla smrt naší Babičky, u které bydlíme. Bylo to hrozně rychlé a nečekané. Dost nás to všechny sebralo, tak doufám, že to miminko nijak nepostihlo. Poslední, o čem jsme se s Babičkou na téma miminko s tatínkem bavili, byl výběr jména. Tou dobou jsme měli vybranou Alexandru, což se babičce líbilo, nebo Romanku, to jí přišlo moc tvrdý. Nakonec jsme se rozhodli pro jméno Sára a Babičce jsme to stihli i říct, jenže už nemohla moc reagovat. Po babiččině smrti se odehrála také velká spousta jiných věcí, které s tím souvisely a nic z toho nebylo moc příjemné, vrátily se mi počáteční nevolnosti – ale jen v souvislosti s vypětím nebo stresem. Všechno se nějak zvládlo, jen babička pořád chybí.
Na přelomu srpna a září, 6 a 7 měsíce těhotenství jsme si všichni i s „Heli babi“ a bráchama jeli odpočinout do Chorvatska. Bříško nebylo zas až tak závratně veliké a tak jsem nakonec sebrala odvahu a jeli jsme taky. Teď, když vidím fotky, tak musím říct, že bříško veliké bylo, nicméně těhulek tam bylo víc a některé i s větším bříškem, díky čemuž jsem se necítila tak provinile a nezodpovědně, že jsem jela. Dovolená byla moc pěkná, Barunka byla z moře přímo nadšená, ale já jsem toho vedra měla až-až, do toho se tahat s pupkem, sednout na deku, zvednout se z deky, být ohnutá k Barunce u vody, držet Báru v hlubší vodě, no fakt celkem rozcvička.
Po návratu z dovolené jsme se pustili do vyklízení zbytku půdy, abychom si z ní udělali koupelnu a šatnu. To by člověk nevěřil, kolik se tam vešlo věcí. Co se nehodilo, šlo po kontrole dědečkem na skládku, zbytek se přestěhoval do garáže nebo na uctivější místa. Snažila jsem se pomáhal, ale všichni mě z nějakého důvodu nechtěli k práci pustit (???). Od té doby jsme začali velmi pomaloučku po sobotách dávat věci dohromady. Dělalo se jen o sobotách a tak to šlo pomalu. Původně jsem si naivně mysleli, že se to zvládne do narození miminka, ale nakonec ani Vánoce, ani Velikonoce nebyly konečnou. Pracovalo se na pohodu a podle financí.
V říjnu už jsem žila jen tím, kdy už to konečně bude. Nachystala jsem si vše potřebné pro miminko, poprvé mě napadlo, že by to mohl být i Šimonek a že jsem všechno pořídila do růžova, ale ultrazvuk byl podle paní doktorky „pipina jak řemen“. Sbalila jsem si i kabelu do porodnice a doufala, že nebudu přenášet ani o jediný den. Přenášela jsem o 5 dní, ale i tak jsem to ještě stihla v listopadu. Být to o den později, neměli bychom úlevu na dani za listopad J. Být to o den později, už bych asi nevydržela. V noci jsem špatně spala, bolely mě záda, pálila žáha, dostat se do zimních bot se bez rukou nedalo a ruce přes břicho nedosáhly, zimní bundě jsem urvala zip, do naší pidi-kuchyňky jsem se pomalu nevešla, dvakrát za noc sejít dvacet strmých schodů z podkroví tam a zpátky na záchod byl nadlidský akrobatický výkon a vůbec už jsem se těšila, že to bude za mnou. No a samozřejmě na Sárinku, jak bude vypadat a jestli bude taky tak moc hodná jako Barunka.
V den D jsem měla už asi od 5 hodin ráno slabé, ale jasné kontrakce plus mínus po osmi minutách a tak to bylo až do večera (4 – max. 12minut), kdy jsem volala tatínka, že už to asi bude, ať přijede domů. Někde se zdržel. Navečeřeli jsme se, odvezli Barunku k babičce a kolem půl osmé večerní přistáli v porodnici. Tam se všechno sepsalo a šli jsme na sál. No byl to porod, ale ve 21:05 bylo hotovo, Sárinka nás přivítala křikem a pak dlouho otevřenýma očičkama.
Komentáře
Přehled komentářů
ahoj zachvíly se mi taky narodí segra.mimochodem je to tu moc hezký já mam taky blog kdyby ste se někdy nudily tak zajděte na www.cikycacek.estranky.cz ahojky eliška.
ta je pěkná
(ališka stašková, 24. 7. 2009 1:59)